Boží hod velikonoční
Vzkříšený Ježíš Kristus říká:
Byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků.
Mám klíče od smrti i hrobu. Zj 1.18
píseň 560 Vítězi k poctě zpívejme
vstupní modlitba
čtení 1 Kor 15.1-11 Věra M.
píseň 238 Šly zrána ke hrobu
kázání Mk 16.1-8
Ježíš Kristus byl vzkříšen. Každý rok znovu, na mnoha místech naší planety slaví celé zástupy tu zvláštní velikonoční událost. A pak - týden co týden, neděli co neděli, někdy snad i častěji nám dochází, jakým zdrojem víry je zvěst o kříži a vzkříšení.
Zároveň však zpráva o Ježíšově vzkříšení ne vždy vyvolává radost, jásot nebo vděčnou píseň chval. Už od samého počátku Kristovo vzkříšení provází otázky, pochybnosti, a taky nahání strach a zděšení. A nejen tehdy u prázdného hrobu.
To, co se tehdy stalo, odporuje všem zvyklostem, veškeré lidské zkušenosti - tehdy i nyní. Není to srovnatelné s ničím, co zná lékařská, nebo i léčitelská tradice. Ježíšovo vzkříšení se nevejde ani do žádné kategorie zázraků, přesahuje veškerou náboženskou zkušenost. Apoštol Pavel se sice zmiňuje o zvláštní výsadě, které se mu „jako nedochůdčeti“ dostalo, totiž že se mu Kristus zjevil. Ale i pro Pavla to byla vlastně jen epizoda. Důležitá, ale ne rozhodující. Tou klíčovou událostí bylo prosté svědectví o vzkříšeném Kristu, které jsme slyšeli od Věry v prvním čtení: „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem.“ A to apoštol šíří dál. Ukřižovaný Kristus byl vzkříšen. Nic víc a nic míň.
Někteří tuhle zprávu prostě nepřijali, nepřijímají, nepřijmou. Vždyť dlouho očekávaný Mesiáš, který měl podle proroků narovnat všechny pokroucené cesty, pěkně srovnat hrbolatost a pokřivenost našich životů, tento Mesiáš přišel, zemřel, možná byl i vzkříšen…ale není to vidět. Život běží dál, jakoby snad ani nepřišel. Stále dostává až příliš velký prostor bezohlednost, chamtivost, pýcha, stále jakoby nebylo možné se uplatnit jinak než ostrými lokty, asertivitou, na úkor druhých…tak k čemu to vzkříšení.
Někde se však poselství o vzkříšení stále znovu prosazuje. Přesto, že budí rozpaky, vyvolává pochybnosti, co se to tehdy vlastně o Velikonocích stalo - to zná snad každý z nás. Přesto se ale toto „pochybné“ poselství stává stále znovu zvláštní silou, která proměňuje životy. Stává se silou, účinnější než ostré lokty, oporou v důležitých rozhodnutích i v nejtěžších chvílích života.
Je to vlastně poselství plné paradoxů. Událost, která děsí, je nakonec příčinou slavení a radosti. Zpráva poslů u prázdného hrobu se zdá být jakási ubohoučká, a přece se nakonec stává hnacím motorem, studnicí energie. Vůbec celý příběh Mesiáše jakoby ústil do bezvýchodnosti, do slepé uličky, a přesto se stává mohutnou inspirací k proměně života. Ostatně, podobných paradoxů je možné v Písmu najít celou řadu. Setkáváme se v něm s vděčností za stvoření, i při vědomí jeho pomíjivosti. S vděčností za život, ačkoli všechno se zde jeví jako marnost nad marnost. I z hloubi slzavých údolí, z údolí stínu smrti k nám zaznívá zpěv pokoje, nesený důvěrou, že život má i s tím vším svůj hluboký smysl. A to, že se Bůh ve své svrchovanosti snížil na roveň člověka? A nejen tak na oko, ale že všechnu naši křehkost bere na sebe? To už není jen paradox. To vypadá je holé bláznovství. Stejně jako to, že svému (tolik pochybnému) stvoření zůstává stále věrný, náš velkomeziříčský sbor nevyjímaje. Na to jednoduše lidský rozum nestačí. Jako nestačí na tu zprávu velikonočního rána.
Od samého počátku se stávají nositeli a garanty této zprávy lidé všelijak slabí, klopýtající, ustrašení, v rámci společnosti jaksi méněcenní. Žádní siláci víry. Jestli nám záleží na budoucnosti evangelia a sborů, tak by bylo bláhové spoléhat na jednu silnou osobnost. Na jednoho tahouna, který do situace vnese jasné světlo, vytyčí směr, přesvědčí zástupy…mnohem víc jde o drobná životní svědectví každého z nás. V průběhu staletí až po dnes se také ozývají výtky vůči církvi bohaté, mocné, zaplétající se do sítí slávy, církve, která chce mít velký vliv… Nejen že to takové církví nesluší, ale stává se jaksi bezzubou, zbytečnou. Budoucnost evangelia i v této zemi závisí především na pochybujících, selhávajících, i zrazujících, kteří to poznali a vyznali a kteří znovu povstávají v síle vzkříšeného Krista.
O Velikonocích v Jeruzalémě jsou právě takovými vylekané prchající ženy. A taky Petr, který se tak dušoval, že vydrží a zapřel. Stejně jako jeho druhové. Rybáři, celníci, nevěstky… Ti šíří poselství o Vzkříšeném. Na nich je zjevná ta zvláštní, nebývalá zpráva: že v propastech a hlubinách lidské existence se rodí nový život. Ne na výšinách, ne v moci. Ale v bezmoci. Jak to říká apoštol Pavel. „Raději se budu chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova…Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ 2 K 12.9+10
A co se vlastně tehdy stalo, že z těch ustrašených žen se také stali živí svědkové vzkříšeného Krista? Ty ženy šly ke hrobu pomazat mrtvé tělo – třetí den to byla v tamních podmínkách bláhovost – třetí den by našly tělo leda tak v pokročilém stádiu rozkladu. Ale jak jsme výstižně zpívali: šly „oživit vzpomínku, balzámem zpomalit zánik a zapomnění a na chvíli podržet, co bylo a co není“. To je bláhové – spoléhat na to, co bylo, pokoušet se resuscitovat sice ne tak vzdálenou, ale přece jen minulost. Tu je možné s vděčností a pokorou přijmout, děkovat za ni, taky prosit za odpuštění. Ale balzamovat ji? Zakonzervovat? To nijak nepomáhá. Naopak. Člověk mnohem spíš zakonzervuje sám sebe. Právě tak, jak byla do solného sloupu zakonzervována Lotova žena se svou vazbou na minulost, se steskem nad zanikající Sodomou.
Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome se ale naštěstí daly na útěk. Sice vyplašené, ale přece jen vstříc nové budoucnosti, nové možnosti, kterou Ježíš všem znejistělým, tápajícím, vystrašeným zaslíbil: „kde se sejdou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich a hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“
Sestry a bratři, prosím povstaňte a v odpověď na evangelium vyznávejme své hříchy, svou víru i touhu odpustit:
* Pane Ježíši Kriste, ukřižovaný a vzkříšený,
vyznáváme, že nás často drží ve své moci minulost, touha po větším vlivu, všelijaké závislosti, že se bojíme toho, co je před námi, máme strach o své blízké, o sebe. Dáváme přednost jistotě nebo nedůvěře před vírou v Tebe. Pane, je nám to líto.
Chcete-li, připojte se sestry a bratři větou:
Pane, s lítostí vyznávám svůj hřích.
* Pane Ježíši Kriste, ukřižovaný a vzkříšený,
věříme, že nás máš rád i přes naše viny. Věříme, že nám odpouštíš, věříme, že i kvůli nám jsi trpěl. Věříme, že Tvoje smrt a vzkříšení nám otevírají naplněný život, život v duchu evangelia, ve kterém je místo pro pokoru i radost, vděčnost, naději a mnohé další
Kdo takto věříte, vyznejte svou důvěru i víru:
Pane, Tobě důvěřuji a v Tebe věřím.
* Pane Ježíši Kriste, ukřižovaný a vzkříšený,
Tvoje odpuštění je jako hluboká studna, kde se viny utopí a už je znovu nevyhledáváš. Prosíme, dej nám sílu taky odpouštět – ne z povinnosti, ale z naděje, kterou nám přinášíš.
Sestry a bratři, kdo máte co odpustit svým blízkým i vzdáleným, společně vyznejte nahlas:
Pane, s pomocí Boží odpouštím.
A já věřím a zvěstuji vám, že Ježíš Kristus, ten ukřižovaný a vzkříšený, vám odpouští viny a dává vám sílu k novému životu. Amen
píseň 558 Přemohl Ježíš smrti noc
vyznání víry, eucharistická modlitba, vysluhování, děkovná modlitba
oznámení Radek
přímluvy Náš vzkříšený Pane,
Tvá cesta lásky a milosti, pomoci a rozdávání byla Bohem Otcem potvrzena. Kéž si to uvědomujeme tváří v tvář problémům kolem nás.
Prosíme, ať bereme vážně úkol zvěstovat Tvé evangelium. Dej nám nalézat ta správná slova i činy, dej nám citlivost pro správné formy zvěstování, veď nás svým Duchem k věrohodnosti.
Prosíme, proměň náš vztah k minulosti, k tomu, co umíme a dokážeme, vztah k majetku. Dej, ať při užívání toho všeho myslíme na druhé.
Prosíme, proměň náš vztah k životnímu prostředí v jeho šíři, aby nás ani v maličkostech, které rozhodují o škodě či prospěchu přírody, neovládala lhostejnost, pohodlnost a neodpovědnost.
Prosíme, ať naše slova nezůstanou marná a prázdná. Uč nás, jak je naplňovat Tobě milým obsahem.
Prosíme, ať tě dokážeme vidět v našich bližních, kteří mají nouzi a my jim v ní můžeme pomoci. Kéž jim činíme, jako bychom tak činili tobě samému.
Prosíme, aby víra prostoupila každičký okamžik, který je nám dáno prožít…
Společně se Tvými slovy modlíme k Bohu: Otče náš, jenž jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé je království i moc i sláva na věky. Amen.
píseň 548 Buď Bohu všechna chvála, čest
poslání 1 K 15.39-43
požehnání
Těžko říct, jaké dny nás čekají:
Ale ať vám v nich určitě neschází Kristova milost,
vždyť bez ní by náš život stál pevně leda jako dům na písku.
Těžko říct, čeho se kdy lekneme a co nás rozesmutní:
Ať vás při tom vždycky podrží Boží láska, díky které nejsme sami ani ve smutku a trápeních.
Těžko říct, jaké úkoly nás kde čekají, kdo nás bude potřebovat a co je třeba udělat:
Ať vás vždycky vede přítomnost Ducha svatého
– abyste neklesali pod tíhou zbytečných úkolů ani neúnosných břemen, ale abyste poznali a našli, co je dobré, Bohu milé, dokonalé a obnovili tím svou mysl.
píseň 549 Buď tobě sláva