Chci tě vyznávat, Pane,
na svých cestách,
však nauč mne, prosím,
uprostřed zmatených časů
vyznat se v sobě sama.
Pane, jak krásný je den,
kdy nás navštíví vzácný host!
Smíme odložit, co nám zaměstnává mysl i ruce.
Smíme poslouchat jeho a ne pořád jen svůj hlas,
pohlédnout na vše jeho a ne jen svýma očima,
a tak se můžeme setkat s novým a obohacujícím,
co jsme netušili, nevnímali,
vůči čemu jsme otupěli, zlhostějněli.
Smíme pro něho něco udělat, a tak mít pro co žít.
Za všechna ta setkání ti, pane, děkujeme,
a prosíme, buď ty sám dnešního dne
naším vzácným hostem.
Jsme tu a přitom...
ztrácíme se sami v sobě,
v tom, co se nám děje,
co na nás dopadá,
co jsme sami zavinili,
v našich těžkostech
i v nesoustředěnosti.
Hledáme tě, ptáme se po tobě a přitom...
zjišťujeme, že ty jsi nás nalezl.
Mluvíme na tebe a přitom...
můžeme se před tebou ztišit.